Pohyb, Dříve To Pro Mě Byla Noční Můra

0 Shares

zhubnout„Věnovat se dobrovolně sportu? Pohyb? Tak to ani náhodou. Nevím, proč bych to měla dělat, když mě to vůbec nebaví“. Noční můra, která mě dlouho provázela.

Tyto a mnoho podobných myšlenek se mi v dětství honilo hlavou, když přišlo na téma sport. Pohyb, dříve to pro mě byla noční můra. Pravidelně někam odpoledne docházet a ještě to má být zábava. Často jsem v té době přemýšlela nad tím, proč mě sport absolutně nebaví a jak to změnit.

Neměla jsem vzor

Přišla jsem na to. Sice až ve 20 letech, ale přišla. Jedním z důvodů proč mě myšlenka na sport nijak nevyváděla z míry, bylo to, že v naší rodině se nikdo sportu nevěnoval. Neměla jsem v rodině příklad, od kterého bych se mohla nápodobou v tomto směru učit. Takže ten nejvíc silný motiv, proč se pohybu věnovat byl od prvopočátku fuč. Ke sportu jsem rodiči nějak extra vedena nebyla. V rozhodování jsem měla volnou ruku a podpora v tom, abych se něčemu věnovala, se nekonala.

Pohyb vždy kvůli něčemu jinému, ne kvůli mně samotné

Jenže jak jsem byla starší, přátelé kolem mě se ve volném čase věnovali sportu a mé drahé polovičky taktéž. Vnitřní pocit držet s ostatními krok mě donutil začít něco dělat. Začátky bolely. A hodně. Přemáhání a nucení se. Nejdřív kvůli přátelům, poté kvůli partnerům a nakonec kvůli mé nadváze. Ve všech třech případech jsem chodila za sportem kvůli něčemu, co nevycházelo zevnitř mě samotné. Noční můra se mi stávala skutečností.

Potřeba, proč jsem se obracela na sport a věnovala se mu, nevycházela z mého vnitřního pocitu, že chci. Pokaždé bylo důvodem pro sport něco jiného než můj pocit spokojenosti  a radosti z pohybu. Nebudu vám lhát. Do té doby, kdy jsem to měla takto v hlavě nastavené, mě sport nebavil. Dělala jsem ho s nechutí a vnímala jej pouze jako prostředek k tomu, abych zhubla. Jak jsem se k němu těžce prokousávala, si poslechni v tomto podcastu s Aničkou, která měla pohyb odmalička v krvi.

Noční můra se přeměnila v radost

Pohyb je v životě úžasný pomocník. Dobijete díky němu energii a dostanete ze sebe vše, co chcete dát pryč. Je to jako nádech čerstvého vzduchu vysoko v horách, který cítíte, jak lehce prochází vašimi plícemi. Co se stalo, že jsem začala mít pohyb ráda? Jak jsem docílila toho, že je teď pro mě pohyb něco, bez čeho si nedokážu život představit a vítám ho s otevřenou náručí?

pohyb

Věnuj se pohybu kvůli sobě

Přišla jsem na to, že pokud kdokoliv chce pohyb začlenit do svého života, tak jej musí dělat hlavně kvůli sobě. Ne kvůli kamarádům, ani partnerům, ani kvůli tomu, že potřebujeme zhubnout. Kvůli sobě. Protože chci. Protože pohyb dává, pohyb nebere. A když tě pohyb nebaví? Tak jsi ještě nenašla ten pravý pro sebe. Zapomeň na všechny řeči o tom, kterému pohybu by ses měla věnovat. Hoď to za hlavu a najdi si ten svůj, který tě bude naplňovat, dělat šťastnou a ke kterému se budeš s radostí vracet.

Když se chceš věnovat pohybu pravidelně

Není vždy jednoduché začlenit něco nového do našeho režimu. O to jednodušší to je, když opravdu chceme. Každý máme určitý plán nebo řád, podle kterého se řídíme. Naše dny díky plánu pociťujeme jako jednodušší. Zdají se být uspořádané. Jen si vzpomeň, když ti něco „vleze“ do tvého plánu. Myslím, že nikdo z nás to nemá moc v lásce. Mě to někdy dokáže i pořádně rozčílit. Proto i prvopočátek začlenění pohybu do našeho života se může zpočátku zdát jako těžké, někdy až nemožné. Jsme na něco zvyklí, máme v našem životě určitou rutinu, řád a teď do toho ještě vecpat sport.

pohyb

Není důležité jak často, ale s jakým s pocitem

Ženy se nejčastěji obrací k pohybu, protože chtějí zhubnout. Tráví hodiny na běžeckém pásu uprostřed upocené posilovny, kdy se jim před očima na televizi promítá příroda. Znám ten pocit. Rok jsem se takto věnovala pohybu i já. Jenže po nějakém čase mi to přišlo podlé. Proč bych měla trávit volný čas zavřená v budově, když můžu vyběhnout ven a zacvičit si na čerstvém vzduchu? Proč bych měla poslouchat někoho, kdo mi říká, musíš cvičit aspoň čtyřikrát týdně, jinak je to k ničemu? K čemu nám bude moření se cvičením, když z něho nebudeme mít dobrý pocit a nebude nás bavit?

Proto není důležité jak často, ale s jakým pocitem. Tělo není hloupé. Když cvičíme s nechutí, tak zvyšujeme stresový hormon kortizol a tím spíš našemu tělu ubližujeme, než pomáháme. Podstatné je, s jakým vnitřním pocitem k pohybu přistupuješ a jaký pocit si z něj odnášíš.

 

„Věnuj se pohybu, protože chceš a naplňuje Tě.“

-h-

0 Shares

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *