Jídlo, Nic v Něm Není Černobílé Ze Života Výživové Poradkyně

Ta radost, když mi blikl email na mobilu, že na mě čeká na výdejce ve Zlíně nová kniha. Byli jsme ještě ve Slovinsku a já už si dokázala navodit tu vůni čerstvě vytisklé knihy. Taky že byla čerstvá. Objednávala jsem si ji, když ještě u nás v Česku nespatřila světlo světa. Svoboda v jídle od Melissy Hartwig.

Těšila jsem se jako malé dítě až do ní doma zabořím svůj nos. Ano, jsem trochu úchylná na vůně nových knih. Proto mi elektronické verze knížek tuto potřebu neuspokojují. Zalehla jsem a přečetla několik desítek stran. Zanechalo to ve mě napětí odkrýt některé z mých vnitřních soubojů, které se svojí hlavou svádím.

Jídlo Nic Není Černobílé

Chci vám ukázat, že ani v mém životě není všechno černobílé. A jak asi tušíte, bude se to týkat mého stravování.

Proč s tím vším přícházím až teď. Proč to vůbec na sebe vytahuji. Protože vím, že v tom nejsem sama. Je nás hodně, kteří dnes a denně zápasí se svým desítky let špatným stravováním, které nás dlouho formovalo a teď se tomu snažíme postavit. Nasměřovala mě k tomu, jak kniha Svoboda v jídle, tak mnoho vašich emailů a osobních konzultací, ve kterých toto téma vždycky nakousneme.

Téma, proč je někdy tak těžké odolat, proč stále skouzáváme ke starým zvykům, proč začínáme zas a znova.

Někdo by si mohl říct, že s tímto já nemůžu mít absolutně žádný problém, když toho o jídle vím tolik. Vím, jak na naše tělo působí určitý druh potravin, vím jak na tělo působí pravidelné cvičení a pravidelný spánek. Vím, že cukr je jako droga. Je nebezpečný. Mění naše prožívání, naši energii, radost ze života, spánek a náladu.

I přesto všechno, co o jídle vím, jsem za ty roky svůj souboj nevyhrála. Stále se objevují dny kdy propadnu sladkostem a nedokážu s jejich pojídáním přestat. Sladká chuť je pro mozek tak silná, že potřebuje vždycky velký restart. U mě restart v podobě půstů, které mě dokážou vrátit zpět na zem. Zpátky na pevnou půdu pod nohama. Teď už nebojuji. Nemá to cenu. Radši se učím a užívám si svá malá vítězství.

Proč se to pořád děje dokola

Tuto otázku jsem si položila snad milionkrát. Kvůli sobě. Kvůli vám. Tak ráda bych vám (ale i sobě) řekla jednu magickou větu, která by začarovaný kruk kolem jídla prolomila a my měli o starost míň. Říkám starost. Jídlo je důležitou součástí našich životů. Tak důležitou, že tu bez něj nemůžeme být. Každodenní zápas v hlavě a vnitřní šikanování, že jsem zase selhala, vytváří stres. Stres nás podněcuje ke konzumaci vysoce sacharidových jídel. Následují další výčitky. Vidíš? Proto říkám starost, kterou je potřeba vyřešit na takové úrovni, že to pro nás nebude bubák, kterého se budeme bát.

Jídlo Nic Není Černobílé

Náprava desítky let zanedbávání

Změnit stravování je těžké. To bez debat. Změnit jej po desítkách let zanedbávání, je sakra těžké. Proto se často stává, že nás to přemůže. Závislost na chuťově přemrštěných a nepřizozených chutích převezme otěže. Nemůžeme čekat, že desítky let špatného stravování zvládneme změnit během pár měsíců na navždy.

Je to celoživotní proces, který se stále vyvíjí. Proces, ve kterém můžeme být v řádech let silnější a silnější, když všechnu snahu po jednom dortíku (někdy i ve frekvenci jednou za den během celého týdne) nedáme k šípku. Ani celotýdenní cukrové hody nejsou důvodem proč to vzdát. Ale co s jídlem, které v nás vzbuzuje vzpomínky na dětství a chvíle pohody?

Vzpomínky z dětství

Když uvidím na stole bábovku od mojí mamky, tak se mi okamžitě vybaví dětství. Nekonečné laškování s taťkou kvůli kakau v bábovce, které on tam nemá rád a já ho tam zbožňuji. Přináší mi to pocit víkendové pohody s více než jedním klínkem na talířku ještě teplé bábovky. Proto se mi těžko odolává i teď. Zvláště té s jablky a skořící, která voní po podzimu, který se blíží. Podle Melissy, autorky knihy Svoboda v jídle, je to o nastavení v naší hlavě. Neměli bychom se za jídlo trestat a mít černé svědomí ze snědení lahodné maminčiné bábovky. Je na nás udělat rozhodnutí, jestli po ní v dané chvíli opravdu toužím, stojí mi za nafouklé břicho, bolest hlavy a pozdější krocení dalších chutí na sladké nebo ne. Stojí to za to? Tak si to dej se vší parádou. Užij si to a vychutnávej pomalu každičké sousto.

A když u třetího kousnutí zjistíš, že už tě to tak neuspokojuje a máš dost? Odlož vidličku. Nemusíš to sníst celé. A hlavně žádné výčitky svědomí. Šla jsi do toho s vědomím si to užít a rozhodla jsi se to sníst. Hotovo. Konec. Žádné bičování, na které jsme zvyklé z diet.

Kvůli dietám jsme zvyklí se bičovat

Diety nás učí rozdělovat jídlo na dobré a špatné. Když jíme to špatné, tak máme pocit, že jsme špatní i my. Vysoce zpracované jídlo je nezdravé a pro naše tělo neprospěšné. Neznamená to ale, že když jej sníme, že my jsme ti špatní. Učinili jsme rozhodnutí, že si ho dáme a poneseme za to důsledky, které víme, že se ozvou.

Jídlo Nic Není Černobílé
Tohle je pro mě opravdové jídlo.

Neměli bychom se spíš naučit rozhodovat o jídle svobodně bez tohoto bičování? To neznamená, že bychom si měli odůvodnit ke snědení všechny sladkosti, které před námi leží, ale svobodně se rozhodnout jestli to opravdu chci a stojí mi to za to.

Uvědomit si jestli nejím jen z nudy, nezajídám emoce nebo sahám po sladkosti ze zvyku.

Nahraď stereotyp stereotypem jiným

Lehce se zvyká na dopolední kávu se čtverečkem čokolády. Mozek podvědomě sleduje čas na monitoru, kdy přijde čas kávy a s ním spojená „odměna”. Jak se takového zvyku a nutkání při každé kávě sáhnout po sladkosti zbavit? Nahradit jej něčím jiným. Často se potkávám taky s tím, že lidi nejčastěji chytají chutě večer. Sednete k televizi a máte nutkání něco nabírat a kousat. Hlavně když to křupe nebo se rozpouští na jazyku. Zase tento stereotyp nahradit něčím jiným.

Místo sahání po čokoládě nebo pytlíku s brambůrkami, sáhnout po zelenině nakrájené na proužky. Nebo se zvednout a jít se po večeři projít. Oddálit tu dobu, kdy máte na něco chuť. Zeptat se sama sebe za 15 minut, jestli to opravdu chci. Zeptat se za hodinu. Položit si otázku jestli to můžu mít zítra. Ve většině případů to přejde a na chuť zapomenete.

Jídlo Nic Není Černobílé
Zdroj tuky a bílkovin v kvalitním sýru.

Mě funguje jak procházka, tak odložení. Vydržím 15 minut a když zjistím, že mě to přešlo, mám malé vítězství v kapse, které umocní zase to následující. Ale někdy taky ne. Někdy je to silnější než my a za kažkou cenu to musíme mít. V těchto případech si to užít. Každičký kousek a přemýšlet nad tím, jestli to musím sníst celé nebo už je má touha a chuť uspokojená.

Malá postupná vítězství

Jen proto, že to před tebou leží, to neznamená, že to musíš sníst. Jeden kousek neznamená, že zbytek dne už je ztracen. Pořád si můžeš vychutnat kousek tvého oblíbeného jídla a pak se vrátit zpět. Zpět k tomu jídlu, na kterém se cítíš nejlíp. Je naprosto přirozené, že se člověku stává i po několika letech, že si v hlavě pohrává s myšlenkou jestli si ten chleba dá nebo ne. Jestli mu to stojí za to nafouklé břicho. Všechno to jsou malá vítězství, v kterých se postupně zlepšujeme. Vítězstvím je i to jídlo, které si dáš a není ti po něm moc dobře. Můžeš na sobě pozorovat účinky jídla, co to dělá s tvojí energií a jak se po jídle cítíš. Možná ti to pomůže k tomu se příště rozhodnout jinak nebo své rozhodnutí líp zvážit.

Možná to působí těžkopádně. Celé to přemýšlení a zvažování ano či ne. Je to o praxi. To co jde ze začátku hůře, po pár vyzkoušení není tak náročné, jak se na začátku zdálo. Někdy se může stát, že uděláš jeden krok vpřed a pak dva kroky vzad. Je to přirozené. Některé týdny zvládáme levou zadní a některé se zdají pekelně těžké. A tak to prostě je. Změnit stravovací styl je podle mě jedna z nejtěžších změn. Proto se na ni nahlížím ze všech možných stran, jak jen to je.

Ještě nejsem u konce

Snažím se vztah k jídlu pojmout komplexně. Zabrouzdat do všech možných oblastí, s kterými souvisí. Se sebeláskou, naší cykličností, s našimi strachy, rutinou a zvyky, chronickými nemocemi a přesvědčeními, o kterých jsme si dlouho mysleli, že jsou pravdivá, ale přitom nejsou. Obzvlášť naučené vzorce chování, které přejímáme od rodičů jsou velkým tématem a taky ženská cykličnost.

Vím, jaká dokážu být v premenstruačním období a tímto věděním k sobě taky přistupuji. Vím, že musím být pro některé situace nachystaná, abych měla jednodušší rozhodování a bezmyšlenkovitě nesáhla po něčem co nechci. V situacích, kdy vím, že se asi nedostanu k plnohotnotnému jídlu, si dopředu promyslím, jak to udělám. Jednou variantou je pro mě půst. Jednoduše když u sebe nebudu mít jídlo, které mi vyhovuje, tak raději jíst nebudu. Nebo si taky mohu s sebou vzít jídlo záchrany. To se bude skládat z avokáda, oliv, pár ořechů a zeleniny, což mě zachrání předtím, než se dostanu domů.

Je to mise, která není na pár měsíců, ale na celý život. Neustále sami sebe poznáváme v nových situacích. V některých se zlepšujeme a dokážeme své chování a rozhodování lépe kontrolovat. V jiných se naopak rozhodneme, že si tu chvilku užijeme i s tím vynikajícím koláčem, který umí jen naše babička. Jindy přijde den, kdy nám za to ani pětipatrový dort nebude stát a budeme spokojení se svými vajíčky, zeleninou a nebo steakem.

Ber to jako hru, z které se učíš a i když ji zrovna nevyhraješ, tak začni z toho místa, kde jsi skončila. Hrací karty dostáváš pokaždé jiné. Pokaždé ti padne jiné číslo na kostce a s tím se učíme hrát.

Jídlo Nic Není Černobílé

S láskou Hanka.


Taky tě bude zajímat

Přerušovaný půst pro ženy, proč a jak s ním začít

Ze života výživové poradkyně o tom, jak se mění a vyvíjí můj vztah k jídlu po 5 letech

Bojuji za zdravé nasycené tuky o tom, proč není třeba se přirozených tuků bát

One thought on “Jídlo, Nic v Něm Není Černobílé Ze Života Výživové Poradkyně

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *